Winter Kiss

18. října 2014 v 15:25 | Akashi-kun |  One-shots

Pairing: Makoto Tachibana / Haruka Nanase (Free!)
Age: I don't give a fuck~
Story line: seru vám na story line :3
Author: Akashi-kun, co by se nejradši zahrabal pod zem ˇ^ˇ

P.S. originál je též psán mnou, jenom v angličtině. tady ho máte.


Pamatuješ si ten den, kdy jsme se poprvé políbili? Ne? Já si ho pamatuju jasně.

Bylo to na začátku zimy. Nebe bylo šedé a trochu sněžilo. Čekal jsem venku před tvým domem, ruky studené a kašlal jsem kvůli studenému vzduchu.

"Haru, kde jsi~." zasténal jsem a sledoval obláček páry, který mi vyšel z úst. Vešel jsem dovnitř a hned jsem věděl, kde tě najdu.

Šel jsem do koupelny a uviděl tě ve vaně, znovu.

"Haru. Nastydneš. Pojď už ven." natáhl jsem k tobě ruku a vytáhl tě ven.

"Díky." odpověděl jsi tiše. Vždycky jsi mluvil tím svým tichým hlasem, někdy jsem tě ani neslyšel. Následoval jsem tě do pokoje, kde jsi se zabalil do ručníku a šel do kuchyně.

"Haru. Škola za 20 minut začíná. Měli bysme si pohnout." zasténal jsem. Ale ty jsi jenom zašel do kuchyně a začal jsi vařit. "Co je to?"

"Makrela." odpověděl jsi.

"Zase?" zasmál jsem se, protože jsi měl makrelu skoro každý den. Vlastně jsem si myslel, že nedokážeš sníst nic jiného. "Oh! Musíme jít, Haru-chan!" vyskočil jsem na nohy a vzal tě za ruku.

"Musím se převléct." řekl jsi klidně a znovu jsi zašel do pokoje. Když jsi se vrátil, byl jsi oblečen do školní uniformy a kolem krku jsi měl omotanou opravdu nádhernou šálu. Nemohl jsem si pomoct a usmál jsem se.

"Sluší ti to." zašeptal jsem, doufajíc, že jsi to neslyšel.

"Díky." usmál jsi se očima, ale ne ústy. Začervenal jsem se a znovu se nervózně usmál. "Pojď, Makoto. Musíme jít, zapomněl jsi?"

"A-Ano."

***
Po škole jsem šel s tebou, ale ty jsi na křižovatce zabočil vpravo.
"Navštívím tě večer!" zavolal jsem na tebe a běžel domů. Padl jsem na postel a myslel na tebe. Nevím, jestli můžu říct, že to je zamilovanost. Ale cítil jsem se tak.
"Oh~ Haru-chan." zašeptal jsem do polštáře a zavřel oči. Poté jsem usnul.

***
"Makoto! Máš tu kamaráda!" tohle mě vzbudilo. Byl to hlas mámy. Kamarád? Mohl to být Nagisa nebo Rei a nebo taky Rin. Nikdy jsem nepomyslel na to, že to budeš ty.
Sešel jsem dolů a uviděl tě.

"Haru-chan. Říkal jsem, že tě navštívím." zazíval jsem.
"Spal jsi, Makoto?" řekl jsi s úsměvem na rtech. Wow, tak tohle bylo poprvé, co jsi se takto usmál a ještě k tomu před někým.
"Jo, trochu." odpověděl jsem s dalším zívnutím. "Dej mi minutku. Převleču se a můžeme jít."

>>>>
Vzbuď se, Makoto! NEMŮŽEŠ milovat svého nejlepšího kamaráda. Tohle není láska, tohle není láska.
"TOHLE NENÍ LÁSKA!"
"Není?" řekl někdo. Otočil jsem se a uviděl tě, Haru.
"Já... um... promiň, ty jsi to slyšel?" cítil jsem se trapně, opravdu.
"Ano. Slyšel jsem to. Myslel sis, že to bylo jenom ve tvé hlavě nebo co?" usmál ses. Znovu!
"Haru-chan, usmíváš se, co se stalo?" zeptal jsem se. Ale místo odpovědi jsi ke mně přišel a políbil mě.

"Miluju tě, Makoto." zašeptal jsi.
"Já... Taky tě miluju, Haru-chan." odpověděl jsem, slzy štěstí v očích.
"Pojďme."
"Okay."

***

A od toho dne se vše změnilo. Odmaturovali jsme a šli na tu samou univerzitu. Žili jsme spolu, a tak dále. Nikdy jsem nepomyslel na to, že bych se mohl zamilovat do nejlepšího kamaráda. Do někoho, koho znám od dětství. Ale život s tebou byl lepší. A jsem za to rád.
Děkuji ti, Haru-chan.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 anonim anonim | 27. října 2014 v 22:11 | Reagovat

jé tak sladké :p

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama