Our lips can touch 0.1

8. prosince 2013 v 22:25 | Izaya-kun & Nessie-chan |  Our lips can touch

Ahoj, čus! :D tak máme tu povídku (double power, hh). Bude to na víc dílů, takže se dočkáte i nějaké větší akce, než té v jednodílných :D Snad se vám bude líbit :3

Izaya-kun ~ modrá
Nessie-chan ~ oranžová
Pairing:
Ichigo/Grimmjow (Bleach)
Age: není to jedno? :D
Story line: Grimm je nový soused Ichiga. Jak to asi dopadne?


Seděl jsem ve svém pokoji a díval se ven z okna. Zrovna začínalo sněžit, no spíš už chumelilo, ale i tak to nebylo příjemný. Neměl jsem rád sníh. Bílá sračka, co se lepí na boty a pak roztaje a zanechává po sobě břečku.
"Au!" zasyčel jsem, když jsem si do prstu zapíchl nůžky, se kterýma jsem si hrál - aniž bych o tom věděl. Odložil jsem nůžky na parapet a sedl si na postel. Vytáhl jsem si knížku ze stolku a začetl se. Ono se taky nic lepšího dělat nedalo.
***
"Ichi-nii! Večeře!" ozvala se zespodu Yuzu. Neochotně jsem se zvedl a odšoural se dolů. Během večeře jsem nepromluvil, jenom jsem jim popřál dobrou chuť. Neměl jsem nějak náladu si povídat.
Po večeři jsem si uklidil svoje nádobí a na chvíli zasedl k televizi. Stejně jsem nevnímal pořad, co v ní běžel, přemýšlel jsem nad něčím úplně jiným. A z přemýšlení mě vyrušil zvonek u dvěří.

Čekal jsem s rodiči před dveřmi.
"No tak synku, usmívej se trochu." podíval se na mě táta. Zašklebil jsem se na něj a sundal si černé sluchátka z uší a pověsil si je kolem krku. Prohlídl jsem si dům našich sousedů a musel jsem uznat, že není zas až tak špatný.
Uslyšel jsem kroky za dveřmi a klika cvakla. Dveře se otevřely. Objevil se zrzavý kluk se znuděným výrazem.
"Přejete si?" zeptá se překvapeně. Visím na něm pohledem, div mi nepadá dolní čelist.
"Hi, jsme vaši noví sousedé, tak jsme se přišli přivítat." usměje se máma a natahuje před sebe ruce s košíkem ve kterém jsou sušenky a muffiny.

Se zájmem jsem sledoval košík s muffiny a měl na ně šílenou chuť. Až pak jsem si všiml toho kluka, co stál za jeho matkou. Měl modré vlasy, a nejspíš si před chvílí sundal sluchátka, která mu teď visela kolem krku. Všiml bych si ho i předtím, spíš jsem čekal na to, až na mě přestane civět. Nebylo mi to příjemný. Ale ten kluk nebyl zrovna šereda.
Civěl na mě, jakoby mě svlíkal očima. Nedalo se to vydržet a tak jsem radši obrátil pohled jinam. I tak jsem ho ale periferním viděním sledoval.
"Tak pojďte dál, řeknu Yuzu, aby udělala kafe." mávl jsem rukou do baráku a ustoupil, aby mohli projít.

Čuměl jsem na něj jak na svatej obrázek. Zrzavé rozčepýřené vlasy ozdobovaly jeho tvář s hnědýma očima. Pozval nás dovnitř a já vešel. Prošel jsem kolem něj a ucítil závan jeho vůně. Užasné.
Nevím, jestli se tomu dá říkat láska, zamilovanost, pobláznění nebo něco v tom smyslu, ale něco se ve mně zlomilo.
"Vítejte, já jsem Yuzu, tohle je Karin. A bráška se vám nejspíš sám nepředstavil." postavila před nás tác s horkým nápojem mladá holka. "To je Ichi-nii." dodala potom a mávla k NĚMU. Ten jenom nevrle zamával rukou a dál si nás nevšímal.
Ichigo. Přemílal jsem to slovo v duchu a lehce se usmíval, aniž bych si všiml, že nás začala mamka představovat.
"... A tohle je náš jediný syn Grimmjow." řekla mé jméno a já se probral z transu.
"Yo!~" usmál jsem na ně a lehce mávl. Podíval se na mě a přikývl hlavou
*On se se mnou jako nebaví?* Pomyslel jsem si v duchu a zamračil se.

Grimmjow. To jméno se mi hned vrylo do paměti. Navíc neznělo jen tak obyčejně.
"I~chi~go~!" rozrazily se dveře a v nich stál otec. Hned jsem mu dobře mířeným kopem zatarasil cestu blíž ke mně. "Oh~. My máme hosty? Dobrý den. Jsem Kurosaki Isshin. A vy jste?" začal se hned vtírat.
Zvedl jsem se z gauče, protáhl se a zamířil si to do svého pokoje.
"Kam jako jdeš, Ichi-nii?" zarazila mě Yuzu.
"Do pokoje. Kam jinam bych tak mohl jít. Tsk." zabručel jsem a dál si jí nevšímal. S lidma, jako byli oni, jsem se vždycky nudil. Ale Grimmjow mi utkvěl v hlavě jako nějaká chytlavá básnička.

Pan Kurosaki byl velmi milý chlap. A hustej týpek abych řekl pravdu. Celou dobu nás bavil různými věcmi, vtipy, historkami z okolí a popisoval nám sousedy. Smál jsem, ale stále jsem myslel na toho zrzka.
"Grimmjow, nevadilo by ti kdybys odnesl bráškovi tuhle svačinu?" zeptala se jej Yuzu.
"Etto, klidně jenom kde má pokoj?" zeptal jsem se holčičky a vzal si od ní papírový sáček.
"Po schodech, zahni doleva a dveře s číslem 15." usmála se holčička. Přikývl jsem a vydal se určeným směrem. Zastavil jsem se před dveřmi a zhluboka se nadechl. Zaklepal jsem a čekal na vyzvání nebo otevření dveří.

Ležel jsem na posteli a četl si, když mě vyrušilo zaklepání na dveře.
"Dále." zvolal jsem a dál dveřím nevěnoval pozornost.
"Čau. Sestra ti posílá… tohle." objevil se v mém pokoje Grimmjow a hodil po mně papírový sáček se svačinou. "Myslím, že v tom bude něco z oběda. Říkala, že jsi dneska moc nejedl." poškleboval se mi. Vztyčil jsem na něj prostředníček pravé ruky a sáček položil na stůl.
"Ještě něco?" otázal jsem se slušně a čekal.
"Máš to tu fajn." odpověděl, ale nehnul se. Chtěl jsem, aby vypadnul. Chtěl jsem být o samotě. Grimmjow mě akorát znervózňoval a já v jeho přítomnosti nedokázal myslet. Nějak mi všechno zastínilo mysl.


"Hm, dík." odpověděl nezaujatě a prohlížel si mě.
"Asi jsem ti moc nesedl, co?" zeptal jsem se a přešel k oknu. Musel jsem mhouřit oči když mi slunce svítilo do tváře.
"Tak to není." uslyšel jsem jeho šepot. Pousmál jsem se a díval se do zapadajícího slunce.
"Zbožňuju západy." zašeptal jsem a podíval se Ichimu do očí. Seděl na posteli a se zaujetím mě sledovat. Naklonil jsem hlavu a usmál se.
"Proč?" zeptal se mě zrzek.
"Do teĎ jsem nevěděl proč, ale jeden důvod už mám." usmál jsem se na něj.
"Povídej." řekl se zájmem.
"Tvoje oči mají stejnou barvu jako západ slunce." pousmál jsem a viděl jsem jak ztuhnul. "Gomene, kecám kraviny." zasmál jsem se a podíval se zase z okna.

Se zájmem jsem ho poté sledoval. Jakmile se zmínil o mých očích, celý jsem ztuhnul a zasekl se v půlce pohybu. Nevěděl jsem, co mu na to mám odpovědět.
"Vážně se omlouvám. Nevím, co to do mě vjelo. Ono je to asi tím, co jsem dneska všechno musel prodělat." omlouval se zase a já se na něj konečně lehce usmál.
"Tvoje vlasy mají zase barvu krásného letního nebe, kdy nevidíš ani mráček." odpověděl jsem mu na to a stoupl si vedle něj k oknu.
"Myslel jsem, že naši vybrali zase nějaký zapadlý místo, kde nebude nikdo. Kde prostě budu věčně trčet doma a nudit se." zabručel Grimm, zatímco se díval z okna.

"Zase?" zeptal se Ichigo a bokem se opřel o stěnu.
"Hm, tátu co chvíli překládají z jednoho města do druhého. Kdoví jak dlouho budu tady." zašeptal
jsem a dál se díval na obzor. Ozvalo se zaklepání na dveře.
"Ano?" houkl Ichigo. Dveře se otevřely a dovnitř vešla Yuzu.
"Gimmjow mám tě prý zavolat, že jdete domů." řekla holčička s úsměvem na rtech.
"Jasně, děkuju. Měj se Ichigo a díky." usmál jsem se na chlapce a vydal se ke dveřím. V hloubi duše
jsem doufal, že mě Ichigo zastaví. Nechtělo se mi domů.
"Grimmjow, počkej." houkl Ichigo. Zastavil jsem se a otočil.
"Jo?" zeptal jsem se a koutky úst mi cukaly do úsměvu.
"Etto, budeš chodit tady na školu?" zeptal se tiše. Přikývl jsem.
"Tak počkej zítra na mě před domen, kolem sedmé. Ukážu ti cestu a možná se seznámíš s pár lidma."
usmál se chlapec.
"Arigato~" usmál jsem se od ucha k uchu a šel dolů.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama